Pověsti o obci

Různá proroctví

  § U staré cesty ze slemena do lible je stráň osázená mladým lesem. Staří jí říkají vysoká mez a vypravuje se o ní, že se zde setkají vojska francouzská, německá a ruská

         § při veliké vojně, která v čechách nastane, v kraji mezi divokou a tichou orlickí neublíží ase ani slepici. Kraj mezi oběma řekami bude uchráněn od válečných hrůz

         § až v čechách vypukne vojna, naplní se mlýnský náhon pod můstkem na cestě k suché rybné v údolí divoké orlice mezi kostelcem nad orlicí a doudlebami krví. Ale po této hrůze přijdou zase blahé časy

         § Mezi svaté tři duchy, a to mezi chrámy nejsvětější trojice v Rychnově nad Kněžnou, v šachově a ve vysokém mýtě, nepřítel se neodváží

         §   u Žamberka je kamenná panna, která šije košili. Vždy na Velký pátek při zpěvu pašijí udělá jeden steh. Až košili došije, bude konec světa

         § Všechno jen do času, i svět. I jeho divy přestanou. To bude, až kamenný kříž na Chlumku u solnice, jenž rok co rok o poznání zapadá do země, celý se propadne do hlubin

 

Pověsti z orlických hor a podorlicka

 

O kamilu grambovi

         Nad táhlém návrší nad řekou Kněžná je dvůr Kostelecká Lhota, dříve Lhotka Žalmanova. Kdysi zde byla tvrz, na níž  od roku 1627 seděl Kašpar z Grambu, nejvyšší lautmant, k němuž se v roce 1628 přistěhoval jeho bratr Kamil, kněz mírný, vedoucí život tichý, pobožný a pokojný. Když se na jaře v témže roce vzbouřili sedláci okolo Opočna, Nového Města nad Metují a Smiřic, ničili při svém tažení zboží církevní i světská. Jedna jejich ozbrojená část vyrazila až na kostelecké a častolovské panství. Přihnali se také do Lhotky, kde zajali a zabili kněze Kamila. Záhy na to se spojili kostelečtí a častolovičtí měšťané a u vsi LIBLE přepadli povstalecký tábor. Sedláci byli dílem pobiti, dílem zajati, zbytek pak ustoupil.

Za příčinu povstání byla označována Marie Magdalena Trčková, zvaná Zlá Manda, která krutě utiskovala poddané. Své neštěstí si snad zavinil také Kamil pro přísné provádění katolické protireformace a utiskování sedláků.

(Dvořák, 1939, str. 58)

 

HRADIŠTĚ U LEDSKÉ

         Severozápadně od vesnice Ledská je vrch, zvaný Hradiště. Podle pověsti tady stával hrad, po němž zde ještě v roce 1825 byly patrné stopy - val a příkop.V základech silných zdí se nacházel otvor vedoucí do hlubokých a neprostupných skladů. Jednou sem zalezla liška, kterou pronásledoval jezevčík. Pes se ve sluji ztratil a rozhněvaný lovec nakonec otvor zasypal. Hradiště je porostlé lesem, jen k jihozápadu jsou pole a pastvina, osázená ovocnými stromy. Po nějakém hradu či tvrzi není však ani památky.

Stará tvrz v Ledské ležela blízko poplužního dvora. Ještě v roce 1619 byla v dobrém stavu, ale pak se začaly opravy zanedbávat, takže se brzy změnila ve zříceninu. Již v roce 1682 se o ní nepíše. Na tvrzi seděli rytíři Absolonové z Ledské. Co stávalo na Hradišti, nikdo neví. Ani jméno hradu se již nevypátrá. Zůstala jen stará pověst.

(Dvořák, 1939, str.69)

 

O mramorovém stole

         Nedaleko LIBLE je les, jemuž se říkají Borky, a v něm místo, zvané Nákle, kde prý za dávných časů stál hrad téhož jména. Jiní vyprávějí, že tu byl klášter, ve kterém žily jeptišky, jež zajímaly pocestné a zazdívaly je v klášteře. Okolní obyvatelé však klášter dobyli a rozbořili a jeptišky usmrtili. Místo s okolím zarostlo lesem. Jednou na Velký pátek, v době, kdy kněz četl pašije, uviděl jeden soused, který tudy náhodou šel, krásný mramorový stůl. Rychle běžel domů, sezval přátele a všichni pospíchali na to místo. Ale po mramorovém stolu nebylo ano stopy. O příštím Velkém pátku bylo ten stůl vidět opět a později jej spatřili další dva lidé. A tak se prý každý rok na Velký pátek znovu objevuje.

(Dvořák, 1939, str.80)

 

vodník z podliského mlýna

         Staré vrby chýlí své těžké hlavy nad zadumanou Bělou za Podliským mlýnem. Staré smrky a sosny zahalují stráň nad řekou. Ticho a smutno je v těch místech u splavu za mlýnem i za slunných letních dnů i za jasných májových nocí. I mlýnská chasa v ta místa málokdy zabloudí. Říká se, že tu vodník ve svém paláci  pod splavem skrývá duše mnohých zbloudilých.

Jednou si vyšel mlynář se stárkem do těch míst na raky. Nikdy tak nepřálo jejich lovu štěstí jako dnes. Jen několikrát nastavili a již naplňují druhý pytel. Všude tajemné ticho, jen šplouchání vody, jíž se brodí, se ozývá v nočním čase. Však pojednou - co to? Nemýlil se stárkův sluch? - Stráň mlčí, ani větvička se nepohne, a přece slyší stárek temné volání: „Stárkůůů!“ Zachvěl se po celém těle a nejistě se ohlédl po panu otci, který si klidně hleděl lovu.

Za několik okamžiků se však zvuk ozval jasněji „Stárkůůů!“ Teď již ho sluch neklamal. „Pane otče, neslyšel jste?“

„Kýho ďasa se ti zdá?“ - Zavázali druhý pytel, hodili jeden přes rameno a zamířili ke mlýnu. Sotva však udělali několik kroků, ozvalo se stárkovi rovnou za zády: „Stárkůůů!“

Praštil pytlem a co mu nohy stačily utíkal do mlýna. Pan otec, ačkoliv o sobě tvrdil, že se nebojí asi čerta, jeho příkladu stejně rychle následoval.

(Dvořák, 1939, str.165)